Všimli jste si, že minulý týden uplynulo 15 let od uzavření takzvaného tolerančního patentu, který doplňoval opoziční smlouvu mezi ODS a ČSSD z let 1998-2002? Ne? Tak to nejste sami. V médiích ani řádka a ODS i ČSSD mají na práci aktuálnější věci, než si připomínat nepříliš slavnou historii. Pokud se minulý týden mluvilo o tolerančním patentu, tak maximálně o tom pravém z roku 1781 ve školách. To však neznamená, že když se na něco pozapomnělo, tak se o tom dá volně fabulovat a přepisovat historii. A to přesně činí Zdeněk Koudelka - exposlanec ČSSD, důležitá osoba časů opoziční smlouvy, nyní právník a pedagog. Naposledy ho veřejnost zaregistrovala asi ve sporu o autorství amnestie Václava Klause. Koudelka tvrdí, že opoziční smlouva z let 1998-2002 nebyla první, ale vlastně druhá. „Z důvodu stabilizace vlády došlo poprvé k opoziční smlouvě mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1996, kdy se pod patronací prezidenta Václava Havla domluvila důvěra menšinové druhé vládě Václava Klause.“ Takže si pozdější kritici ODS a ČSSD nemají co vyskakovat, vždyť opoziční smlouvu vlastně vymyslel Havel. Každý má samozřejmě právo v přelomových okamžicích vytvořit svou interpretaci, ale čeho je moc, toho je příliš. Povolejme tedy ještě naposled na svědeckou lavici opoziční smlouvu.

Příliš mnoho opozičních smluv

Koudelka má určitě pravdu, že zde do roku 1998 byly čím dál nestabilnější vlády. Ale vznik druhé vlády Václava Klause rozhodně nelze označovat za opoziční smlouvu souměřitelnou s pozdější „Smlouvou o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřenou mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“. V roce 1996 se u Havla dohodl Klaus s Milošem Zemanem na umožnění vzniku menšinové vlády ODS, ODA a lidovců. ČSSD získala post předsedy Poslanecké sněmovny a rozpočtový výbor. Ale Koudelka záměrně nedopovídá celý příběh Klausovy vlády. ODS a ČSSD se nijak nedržely v šachu pro futuro. Poslanci Wagner a Teplík následně přeběhli od Zemana ke Klausovi a vláda získala rozhodující hlasy. Nebyl zde žádný paragraf v žádné opoziční smlouvě garantovené Havlem, kterým by si Zeman cokoliv vynutil.

Koudelka ale toto tají a snaží se vyvolat dojem, že o dva roky později se dělo vlastně jen něco podobného. Nedělo. ODS se zavázala nejen umožnit vznik vlády konkurence jako v roce 1996, ale i i nevyvolat hlasování o důvěře po celé vládní období. To je zásadní rozdíl. Někteří politologové smlouvu osuzují, někteří ji omlouvají touhou po stabilizaci české politiky, ale nikoho ještě nenapadlo seriózně řadit za sebe opoziční smlouvu I z roku 1996 a opoziční smlouvu II z roku 1998.

Zcela jiný charakter opoziční smlouva pak nabyla po tolerančním patentu, k jehož výročí Koudelka text psal. Byla to pravděpodobně nejneúspěšnější smlouva polistopadové politiky. Klaus slíbil ČSSD podporu rozpočtu, pokud přistoupí na zásadní snižování schodku a další podmínky. Nic z toho se nenaplnilo.

Přání otcem myšlenky

S odstupem 15 let, respektive 17 let není jistě nutné opoziční smlouvu tak démonizovat, jak se dělo bezprostředně po jejím uzavření. Není donekonečna možné ze všech tuzemských hříchů vinit Klause a Zemana v roce 1998. Dokonce neplatí ani kategorická teze odpůrců smlouvy, že nic podobného nemá v Evropě obdoby. To není pravda. Je ale nesporné, že podpisy Klause a Zemana z let 1998, respektive 2000 nejsou souměřitelné s rukoudáním obou lídrů v roce 1996. Koudelkův text ale chce za každou cenu dostát svému nadpisu „Pocta opoziční a toleranční smlouvě“ a nebezpečně tak vytváří dojem, že něco diametrálně odlišného bylo vlastně jen otázkou míry. Nebylo. Jakkoliv by si to Koudelka přál.