Schvalování státního rozpočtu se schvaluje jinak než běžné zákony. Z jeho příjímání je vyřazen Senát. Po posledním vyjádření hlavy státu je ale ke zvážení, zda by ze schvalovací procedury neměl být vyřazen spíše prezident. Zeman státní rozpočet na rok 2015 nevetuje, pokud růst investic bude vyšší než růst spotřeby domácností a ten bude vyšší než růst spotřeby vlády. Zároveň ale vládu uklidňuje, že tentokrát tomu tak nejspíše bude, a žádné veto tak pravděpodobně nehrozí.
Takový postup je ale velmi nebezpečný. Prezident není čtvrtou koaliční stranou, aby promítal své ekonomické priority do státního rozpočtu. V případě rozpočtu je spíše vrchním notářem, který připojuje svou parafu, aby zákon vyšel ve Sbírce zákonů a neuvrhl zemi do rozpočtového provizoria.
Dobře vychovaní Václavové
Že si Miloš Zeman s ústavou hlavu příliš neláme, víme už od jeho nástupu na Hrad, kdy nahlas přemýšlel, že odvolá premiéra Petra Nečase, neboť to prý vyplývalo z „extenzivního výkladu ústavy“. Vetem rozpočtu by ani žádný paragraf ústavy neporušil, jen ústavní zvyklost, že prezident na rozpočet nesahá, neboť to je výsostné hájemství exekutivy. To se ovšem někomu, pro koho jsou ústavní zvyklosti „idiotské“, těžko vysvětluje.
Prezident si zjevně myslí, že 2,7 milionu hlasů z prezidentské volby ho opravňuje klást si podmínky, za kterých nechá rozpočet projít. A dobře ví, že exekutiva by s ním musela vyjednávat. Už nyní se schvalování rozpočtů většinou stíhá jen taktak, další odklad kvůli vetu a následnému přehlasování prezidenta by velmi pravděpodobně znamenal rozpočtové provizorium, což si nikdo soudný nemůže přát. Havel to věděl, a podepisoval tak rozpočty nemilovanému Klausovi, Klaus to později také věděl a podepisoval rozpočty socialistickým premiérům i Mirku Topolánkovi.
Co jsou investiční výdaje?
Zajímavá je i ekonomická podstata Zemanovi podmínky. Ta je pochopitelná pro keynesiánského makroekonoma, který upřednostňuje sklon k investicím před sklonem ke spotřebě. Požadavek je pochopitelný mikroekonomem na úrovni jednotlivých investičních výdajů státních orgánů – například že ani metr dálnic a jen 14 kilometrů rychlostních silnic otevřených v tomto roce je méně než otevření části D3 a 55 kilometrů rychlostních silnic o rok předtím. Co ale Zemanův početní příklad znamená konkrétně pro státní rozpočet? Z čeho Zeman odvozuje, že rozpočet Andreje Babiše splní jeho podmínku?
Nejde přece jen jednoduše poměřit běžné neinvestiční výdaje a kapitálové investiční výdaje. Je přidání státním zaměstnancům negativním zvýšením spotřeby vládních resortů, nebo pozitivní pobídkou domácností ke spotřebě? A co je vlastně pro Zemana ta spotřeba vlády: jen provozní náklady ministerstev, nebo třeba i transfery ministerstva školství do vzdělávacích zařízení?
Keynesiánská abstrakce
Keynesiánství Zemana se tak projevuje tím nejhorším způsobem. Pokud chce své ekonomické priority Zeman vládě nutit, ať tak činí hrozbou veta u daňových a jiných běžných zákonů. Na rozpočet ať v zájmu dobrého jména republiky nesahá. A pokud si přesto chce s tímto ohněm hrát, ať své obecné nadšení pro Keynese konkretizuje – kolik by třeba měly činit kapitálové výdaje v kategorii investičních nákupů, transferů podnikům, transferu veřejným rozpočtům a příspěvkovým organizacím, aby Hrad rozpočet na rok 2015 podpořil?
To se ale od prezidenta, který v předvolební kampani mimo jiné sliboval, že bude vety velmi šetřit, asi nikdy nedozvíme. Zúžilo by to totiž manévrovací prostor k ostřelování vlády.
